Den 13. – Čajové plantáže, Lipton Seat a Ella

2. února 2009

Dnes nás čekají čajové plantáže, menší výšlap Lipton Seat a cesta do městečka Ella.

Tak pokoj jako cela a v noci zima jako v márnici. Nedalo se to vydržet, musel jsem vstát a vzít si aspoň tričko a ponožky. Stejně mi byla zima. Rozdíl mezi mořem a 1.400 m. n. m. je citelný. Večer jsem roztáhl závěsy, abych z postele viděl ven do údolí. Od 6:15 zvonil budík každých 10 minut, já vždy otevřel jedno oko a zkontroloval východ slunce kvůli focení svítání v údolí. Takže jsme nakonec časně vstali a cestou do města pojídali zbytek minibanánů. Ve městě jsme zamířili k nejbližšímu krámu koupit vydatnější snídani. U krámu si nás odchytil včerejší tuk-tukář a hned se vyptával, kam chceme jet. Nakonec jsme se dohodli, že nás vezme na Lipton Seat (místo velkého rozhledu, konkurující Konci světa) a do továrny Lipton na prohlídku výroby čaje.

Čajové plantáže obklopují Lipton Seat

Klikatá cesta do kopce otevírala stále nové a krásné výhledy. Zelené plantáže v ranním světle a mlze kontrastovaly s nepěkným městem Haputale. Viděli jsme i první česačky čajových lístků. Čajové plantáže ale z daleka nekončí, naopak jsou neuvěřitelně rozlehlé, těžko se to dá popsat. Projíždíme kolem továrny Lipton a dál se kocháme klikatou cestou s novými pohledy na zelená údolí. Půl druhýho kiláku před Lipton Seat nás řidič vyhazuje, dál se nejede. Je 10:00 a česačky si dopřávají oběd, protože začínají za úsvitu, a my vyrážíme za ještě lepšími výhledy. Docela se zadýcháváme, ani nevíme proč. Jakožto kancelářský krysy nemáme kondici, ale stejně. Snad je to tou výškou.

Lipton Seat je téměř Konec světa

Lipton Seat se nachází na návrší hory, nebo kopce, chcete-li, jehož celá jedna strana byla zahalená mlhou, která se valila z úpatí kopce. Výhled z postavené plošiny nestál – možná kvůli mlze – za nic, cesta k němu však byla krásná. Vyfotil jsem pár sběraček (neplést s naběračkou) a hurá tuk-tukem zpět do Lipton továrny.

Abych vysvětlil ten Konec světa. Tak se jmenuje místo, které je nedaleko. Pointa je zhruba stejná – na konci cesty nic není, respektive mlha.

Továrna na čaj Lipton

Zavedli nás do ochutnávací místnosti, jenž slouží zároveň jako přijímací. Působila staře, ale velice pěkně. Muž, který přišel, nám vysvětlil, že dnes toho moc neuvidíme, protože je cleaning day. Jelikož jsme chtěli ve 14:00 odjet z Haputale, řekli jsme, že se spokojíme s tím, co je. Zaplatili jsme 400 rupií (80 Kč) za oba a ujal se nás jiný pán. Díky naší angličtině, jeho výslovnosti a jejich vlastních výrazů pro stroje a procesy, spolu s hlukem, jsme se moc nového nedozvěděli, ale nevadí. Alespoň nám prodali drahý čaj, který je určen jen pro export.

Zpět do Haputale

Tuk-tukáře jsme ještě zmermomocnili, ať nás vyhodí u jídelny, že nakoupíme a pak ať nás hodí do guest house – původně jsme chtěli jen jednosměrně do Liptonu 🙂 . Ač jsme měli naspěch, přemluvil nás k pozvání k němu domů na čaj. Od cesty nás vyhlíželi dva jeho kluci. Přestože říkal, že nemusíme, před vstupem do domu jsme se dle srílanského zvyku zuli. Připravil nám výborný čaj s cukrem a mlékem a představil nám své roztomilé syny a také velmi pěknou ženu (Srí Lanka pěknými ženami zrovna neoplývá). Dali jsme dětem nějaké bonbony, vypili jsme čaj a povinně si prohlédli rodinné album. Slíbili jsme, že jim pošleme fotografie kluků, co jsem udělal a také naše fotky s řidičem. Na oplátku jsme dostali balík jeho výborného bio čaje.

Přesun do Ella

Příprava na odjezd

Rychlé balení, zhltnout jídlo a tradá na vlak. Oproti ranní informaci měl jet o půl hodiny později. Na zastávce jsme potkali Francouze, se kterým jsme se střetli již na Lipton Seat. Porovnávali jsme, zda má české a francouzské vydání Lonely Planet informace na stejných stranách – kromě obálky nemá 🙂 .

Ella už nás čeká

Krajina z vlaku byla moc pěkná a cesta rychle ubíhala. Za hodinu jsme byli v městečku Ella. Tedy cestou jsme si museli 2x vyslechnout bratrovo krásné ubytování. Hned po vystoupení z vlaku, ještě na perónu, nás odlovil aktivní tuk-tukář. Řekli jsme mu, kam chceme a cestou k tuk-tuku jsem se zeptal na cenu. Řekl „50“ a hned po tom „100“. To už jsme se smáli my i ostatní tuk-tukáři. Musel jet za 50. I tak to bylo dost. Nejdříve jsme zkusili Rawana guest house, který nám doporučil dnešní Francouz. Dnes se role vyměnili a pokoje jsem šel prohlížet já a Mirka hlídala věci a povídala si s řidičem. Paní mi nabídla jeden pokoj za 1.200 a druhý, ve vyšším patře a s balkonem, za 1.500. Zajímavé vzhledem k tomu, že včera bydlel Francouz za 1.000. Už se blížil průvod turistů, které jsme předběhli tím, že jsme si vzali dročku, ale rozhodli jsme se, že se podíváme jinde. Jeli jsme o 5 metrů níž do Tea Garden Holiday Inn. Pán mi nabízel pokoje od 1.500 do 2.000 rupií. Vzali jsme ten za 2.000, protože byl nejhezčí a měl nejlepší výhled. Dali jsme si sprchu, namazal jsem spálený krk a šli jsme na procházku.

Ella skýtá přinejmenším velice lákavou kavárnu a tmavý bar s duchem z minulého století – rozhodně bude kam jít. Vrátili jsme se do hotelu na večeři, jejíž výsledek měl být překvapením (pán řekl, že něco připraví). A taky byl a výborným! Doteď nejlepší jídlo na Srí Lance (a u toho taky zůstalo).

Večeře v Tea Garden

Okolo kopce rýže byl opravdový kus kuřete 🙂 , stroužky česneku v opečeném těstíčku, chutney (čti: čatný; wikipedia: chutney EN), neidentifikovatelná pikantnější věc a placka pappadum (čti: papadam; wikipedia: pappadum EN). Na tuhle placku nebo menší varianty se na Srí Lance narazí často. Chutná asi jako naše chipsy (bez příchutě a málo soli), ale je to z rýžové mouky a má to dost náročnou přípravu. K tomu všemu byla bokem pikantní omáčka. No, bylo to prostě vynikající.

Další den: Zítra? Ví Bůh. Snad né výbuch – oslavy dne nezávislosti jsou již pozítří. Armáda, zátarasy a kontroly jsou všudypřítomné. Ale to je dobře, jsou tu pro nás.