Den 15. – Vodopád Diyaluma

4. února 2009

Po anglické snídani – omeleta a tousty s džemem a čajem s mlékem – jsme šli na nádraží zjistit, jak je to s naší rezervací na vyhlídkové kupé první třídy do Kandy. Naštěstí místo bylo, takže si sedmihodinovou cestu aspoň užijeme nádherným výhledem, který doporučuje Lonely Planet i Snowboardovi (kámoši).

Zewling do dvou

Rozhodli jsme se pro vodopády. Pokud dostaneme (čti: usmlouváme) dobrou cenu, tak pojedeme taxíkem na vodopád Diyaluma, který jsme viděli při cestě do Haputale. Řekli jsme si, že zkusíme taky jednou cestovat jindy než v naše oblíbené poledne, takže jsme si naordinovali zewling do dvou. Protože Mirka stále čte Jak mi Starbucks zachránil život, šáhnul jsem po oblíbeném Forsythovi a začal číst Afghánce. V poledne šla Mirka koupit nějaký dobroty k obědu a vrátila se s nabídkou na výlet k Diyaluma vodopádu. Z 4.500 rupií usmlouvala cenu na 2.400 (cca 500 Kč).

Vodopád Diyaluma

Vodopád Diyaluma je 171 metrů vysoký a je to 3. nejvyšší vodopád na Srí Lance. Leží mezi Welawayia a městem, kde nás vysadili při cestě do Haputale. Z Ella je to 36 km. V 14:00 přijeli dva mladíci. Druhý nám má asi dělat průvodce = bude očekávat peníze. Vyrážíme na cestu a pochvíli míjíme místní vodopád Rawana (vysoký 16 metrů) a taky opice u cesty. Nic dalšího zajímavého se na hodinu a půl trvající cestě nestalo. Něco přeci – ochutnali jsme kakaové boby. Už když jsem to jedl, říkal jsem si, že to bude znít hloupě, ale teď se mi zdá přirovnání k šumivému multivitamínu ještě blbější 🙂 .

Chceme na vrchol vodopádu

Dojeli jsme k vodopádům, které nám na druhý pohled již nepřišly tak zajímavé. Mirka rozhodla, že se zkusíme podívat na jejich vrchol, o kterém v Lonely píšou, že je pěkný a má další menší vodopády a jezírka. Dozvídáme se také, že se dá pokračovat silnicí nahoru 9 km a pak je to půl kilometru pěšky. Je to jiná cesta než popisuje Lonely, což na jednu stranu nevadí, protože popis Lonely je divný. Uvádí, že když budete mít štěstí a zaměstnanci nedaleké kaučukové továrny uvidí, že jdete špatně, zavolají na vás. Továrna je dnes zavřená. Na druhou stranu je to delší cesta a budeme muset opět domlouvat cenu. Řidič, ani průvodce nad vodopády ještě nikdy nejeli. Asi v půli cesty se dozvídáme, že v oblasti se pohybuje divoký slon. Tato informace naše průvodce evidentně znejistěla. Slonovu přítomnost potvrzuje i sloní trus – slovy průvodce: „elephant shit“. Jedeme polní cestou a průvodce se všech na něco ptá. Nakonec dojedeme do jakési Bohem zapomenuté vesnice, kde průvodce dlouze rozpráví s místním charizmatickým domorodcem (viz foto níže). Nakonec jedem zpátky a průvodce vysvětluje, že cesta je OK a slon snad taky.

Škoda, že tu nejsme sami

Konečně vystupujeme z auta a vydáváme se na pěší část výletu. Průvodce je ale evidentně vystreslej ako prasca. Cestou potkáváme sloní tentononc a vyvrácený strom. Po kamenité cestě v travnatém porostu, který je chvílemi vyšší než my přicházíme k vodě a nádhernému jezírku. Lituju, že tu nejsme sami, koupání by bylo osvěžující a příjemné. Vracíme se cestou kousek zpátky a odbočujeme doprava načež po chvíli vidíme nádherný vodopád, který vypadá, že má větší sílu než samotný Diyaluma, ale nebudeme mít čas podívat se k němu blíž. Scházíme dolů a vidíme další vodu a ústí vodopádu. Je sucho, takže proud je malý, ale místo je opravdu malebné. Lidé dole jsou jen tečky, stejně jako všechny starosti. Je to místo, kde chce být člověk chvíli o samotě a jen se kochat – ať už krásným výhledem na krajinu dole nebo na zurčící vodu. Za chvilku nás ale průvodci popohání k cestě zpět kvůli divokému slonovi. Vyrážíme tedy a já si konečně fotím horní vodopád. Cesta zpět k autu byla rychlá, respektive jsme jí šli rychle a lilo z nás jako blázen.

Zpátky do Ella

Byli jsme unaveni a cesta domů ubíhala pomalu a z větší části již za tmy. Dnes je Den nezávislosti a srílančané slaví 61. výročí osvobození od nadvlády Britů. Cestou jsme proto potkali shluk lidí, kteří se modlili obklopeni mističkami s hořícím olejem, které byly i okolo cest.

V Ella jsme se bez problémů domluvili na ceně 3.000 rupií a dali oběma dohromady dýžko 300 rupií. Čekali víc, ale domorodci škubou sejry na každém rohu, tak je potřeba být trochu asertivní. Škodný určitě nejsou.

Oslavy v Ella příliš neprobíhají. Půl dne běžel rozhlas s nějakým místním povídáním – to se k četbě o afghánských teroristech hodí 🙂 – a teď je občas slyšet zpěv opilců.

K večeři jsme měli pro změnu vynikající jídlo: těstoviny s kuřetem a vynikajícím česnekem obaleným v těstíčku. Já měl ještě pikantní sosík se skořicí a místní salát: rajče, ananas, cibule + něco neidentifikovatelného.

Další den: Zítra cesta do Kandy vyhlídkovým vagonem, což znamená, že budu mít otlačený prst od spouště.