Den 12. – Národní park Uda Walawe

1. února 2009

Dnes to byl dlouhý a nejšpinavější den. Po safari jsme se totiž ještě sbalili a vyrazili do Haputale.

Ještě se ale vrátím k včerejšku, potkali jsme totiž čechy. Po té, co jsem dopsal včerejší den, jsme odcházeli z jídelny (nazývejme to tak) a vedle našeho pokoje byly otevřené dveře do sousedního, kde právě vybalovali. Celé šťastné natrefení na krajany probíhalo takto:

Mirka: Hello.
Čech: Ahoj.
Mirka: Češi?! 🙂
Čech: No, češi.
Mirka: Jedete zítra na safari?
Čech: Jo, chystáme.

Pán evidentně neměl zájem se bavit. Nevím proč, možná proto, že jsme přijeli dřív a zabrali jediný pokoj s klimatizací.

Safari v Uda Walawe parku

Vstávání na safari

V půl čtvrtý mě probudil zvuk rozbité klimatizace. Přestala fungovat, což jsem zjistil jednoduše tím, že jsem se potil a klimatizace řvala jak tur. Takže jsem vstal a milou kamarádku vypnul a zapnul větrák. Další vstávání již bylo skutečně na safari v 5:30. Objednaný jeep přijel až v 6:20 místo v 6, což nás celkem štvalo, protože se tím zkracuje doba pokdy jsou zvířata aktivní.

Vstup do parku na safari

Srí lanka je se vstupnými na přírodní podívaný vtipná v tom špatným slova smyslu (viz také ZOO v Dehiwala či prales Sinharaja). Platí se za vše a cizinci o hodně více. Za 2 dospělé jsme zaplatili vstup přes 3.000 rupií (600 Kč), vstup pro místňáky stojí 40 rupií (8 Kč) a kromě „servisních poplatků“ zaplatíte také dle auta, kterým jedete a také za otevřenou střechu… Tento vstup je označen, že platí po celý den, ale reálně platí jen 3 hodiny – jen nám nikdo nedokázal vysvětlit rozdílnost těchto informací.
Oficiálně jsme za safari pro 2 dali 5.000 rupií (1.000 Kč) + 2.600 rupií (520 Kč) za zprostředkování a pronájem jeepu. Průvodce (stopař) parkem, který se k nám přidal jaksi sám, respektive najednou v parku přišel s řidičem, je oficiálně zdarma. Dle Lonely Planet však očekává spropitné cca 500 rupií, které jsme dali jemu a i řidiči. Safari Uda Walawe pro 2 celkem za 8.600 rupií (1.700 Kč).

Konečně na safari

Tak jsme se dostali do parku a líné sluníčko začíná osvětlovat místní přírodu. Jako první vidíme nějaký ptáky, co loví žáby nebo ryby. Anglický názvy nám moc neříkají – vy víte, jak se řekne anglicky volavka nebo páv? Naší obvyklou odpovědí stopařovi se tak stává tupé: „Hhhm“. Zastavujeme u tančících pávů a pak už začíná „hon“ na slony. Těch v parku potkáváme opravdu hodně a i s malinkými, asi nedávno narozenými. Stádo buvolů vidíme jen z dálky. Z dálky je možné vidět také orly a jejich hnízda. Pak již jen ptáci, jejichž jména si nepamatuju. Rozhodně mi ale učarovala krajina u vodní nádrže. Voda, ohraničovaná mnoha výběžky zelené či suché pevniny se suchými torzy stromů působí někdy depresivně, někdy velice příjemně – dle toho jakou část obrazu si vyberete.

Na tu plochu se díváte z mírně vyvýšeného místa, a protože je rovná, je vidět poměrně daleko. Uprostřed toho prostranství stojí nehybně slon. Vůbec se nehýbe a je to široko daleko jediný viditelný živý tvor. Když se otočíte o 180°, uvidíte na podobném prostranství stádo buvolů s bílými ptáky.

Smetáme oranžovočervený prach z lavice jeepu a vyrážíme zpět. Zaprášený výlet v nás nechává příjemně harmonický pocit. Snad se mi kousek toho povedl zachytit (teď už vím, že tu atmosféru se mi zachytit nepovedlo 🙁 ).

Pak už rychle na snídani, protože od pěti hodin uběhlo spoustu času a Martínek se musí napapat 😉 .

Odjezd do Haputale

Cesta do Welawayia

V místě bydlení chcípl pes, a protože Haputale není daleko, rozhodujeme se pro odjezd ještě dnes. Týpek z ubytka nám stopuje autobus a nastupujeme. Je plný a celé dvě a půl hodiny do Welawayia stojíme. Není to tak úplně sranda držet se klouzající mastný tyče při skákání na místních silnicích. Po těch dvou a půl hodinách jsem měl ruku jako bych se hrabal v motoru (beze srandy).

Přestup na další bus

Ve Welawayia jsme přestoupili na autobus, který měl jet do Haputale. Haputale je tamilská vesnice, takže celý autobus se musel podrobit kontrole dokladů – tentokrát i my – a někteří dokonce prohlídce zavazadel. Šedesáti kilometrová cesta je celá do kopce a je to jedna velká serpentina. Cestou se otevírají nádherná údolí rýžových polí a výhled je prostě krásný. Dokonce vidíme vodopád Diyaluma. S výškou 171 metrů je to třetí nejvyšší vodopád na Srí Lance. Náladu trošku kazí řvoucí dítě, které by minimálně půlka autobusu zahlušila. Nakonec se přeci jen unavilo a usnulo, ale mělo sakra výdrž.

Zase čůrání

Druhá věc, která mi kazila náladu byla, že Mirce se už od Welawayia chtělo na malou, což se s časem samozřejmě stupňovalo. Cesta ubíhala pomalu kvůli zmíněnému stoupání a serpentinám, ale také kvůli tomu, že každou druhou zatáčku někdo nastupoval nebo vystupoval anebo se řidič rozhodl pobavit s protijedoucím řidičem. Od půlky cesty Mirka visela na tyči v okně a tvářila se, že každou chvíli porodí. Nevydržel jsem to a zkusil se domluvit s průvodčím – vyvolávačem, který nerozumí anglicky ani ň. Zaplať pánbůh za Lonely Planet, kde jsou nejdůležitější výrazy v místním jazyce i písmu – pochopil. Za chvilku se na mě směje ve zpětném zrcátku řidič, ale bavíme i celou přední část autobusu. Na zastavení to však nevypadá. Jdu dopředu vysvětlovat, že nechceme toalety, že chceme prostě jen ZASTAVIT. Z gest pochopím, že mě chápou, ale nic se neděje. Za chvíli vjíždíme do města a průvodčí za jízdy ukazuje na toalety. Zastavujeme a všichni vystupují. Máme i my, respektive já, Mirka je na záchodě. Vyndavám batohy a zabraňuji autobusu v odjetí s mým foťákem, našimi pasy a podobnými zbytečnostmi. Záhy se však dozvídám, že nejsme v Haputale. Blíží se Mirka, která nevidíc autobus se tváří kapku vyděšeně (neviděla ani mě).

Teď už snad skutečně do Haputale

Přijíždí autobus, jenž konečně jede do Haputale, jen je malinko nacpaný. Posledních 7 kilometrů tedy absolvuju s čtrnáctikilovým batohem na zádech stojící ve dveřích a s batohem čouhajícím z autobusu. Je to krpál, takže autobus jede krokem, chvílema se držím vně autobusu za rám předního skla.

Haputale – horské město

I tohle jsme přežili a dorazili do Haputale, města Tamilů. Město nevypadá pěkně. Přichází místňák s otřepanou historkou bratra vlastnícího krásný penzion s ještě lepším výhledem – všichni srílančané mají bratra, který má penzion, nebo pořádá výlety autem, je to země bratrů. Znechucen mým: „Yes, I know.“, a zabrbláním na jeho: „Why you don´t want go to my brother´s accomodation?“, chce svou vizitku zpět. Dotěrným dročkařům říkám: „ možná“, a vyhrává ten, který zná náš guest house. Nabízí cenu 70 rupií, která je samozřejmě nadsazená, ale nemám už sílu smlouvat – proč taky smlouvat 5 Kč ze 14 Kč. Cestou si vyslechneme dalšího bratra s krásným ubytováním. Mirka jde zjistit stav ubytování, zatímco já dostávám nabídku na zítřejší ježdění za zvýhodněnou cenu. Slušně mu vysvětluju, že ze mě teď žádnou odpověď nedostane, protože jsem KO. Mirka se vrací s tím, že ubytko nic moc, ale výhled výborný. Nemám sílu – bereme.

Měla pravdu. Ubytování připomíná celu, ale výhled skvělý. Co by člověk taky chtěl za 750 rupií (150 Kč) za noc.

Další den: Zítra čajové plantáže a prohlídka čajové továrny Lipton.

P.S. V místních novinách z 31. 1. 2009 je ministr zahraničí Schwarzenberg.