10. února 2009
Cesta z Nuwara Eliya do Sinharaja
Nepřítel spustil ve 3:20. Ve 3:30 jsme vstali a ve 4:00 už čekali na auto s řidičem. Přijel za 10 minut. Do sedmi hodin jsme se po sobě různě váleli a zkoušel usnout, ale v nekončících zatáčkách a rozbité silnici jsme neměli šanci. První zastávka byla u řidičovy tchyně, kde jsme dostali čaj. Za chvilku na to přišla hluchoněmá dívka s rodinnými fotografiemi a jala se nám vysvětlovat kdo je kdo. Tvářil jsem se, že všechno chápu, ačkoliv jsem rozuměl jen málo. Čaj, který chutnal jako s přípravkem na mytí nádobí Mirka nevypila. Další zastávka po 6 hodinách od startu byla Sinharaja guest house, jehož majitel byl naším průvodcem po pralese. Ještě kousek autem a pak už po svých. Po kilometru cesty je pokladna a platíme vstupné 625 rupií na hlavu (125 Kč). Místní platí 25 rupií (5 Kč). Vláda je tu skutečně proturisticky zaměřená 🙁 .
Prales Sinharaja
No, prales jsem si představoval trochu jinak. Měsíc tu nepršelo, což není obvyklé a je to důvod proč jsme nechytili žádnou pijavici (to se obvykle nepoštěstí; průvodci mají speciální masti a pijavic vás zbaví), ale i proč je vidět málo zvířat. Dorazili jsme až k malému vodopádu s čistou vodou. Neměli jsme plavky, ale kdo by odolal se v takových teplotách nevykoupat. Cestou zpět potkáváme pavouka a chameleony a dozvídám se, že betelový list a ořech roste na dvou různých rostlinách, respektive ořech roste na palmě. Betel (jak jsem zkoušel betel) má povzbuzující účinky a není považován za drogu.
Zpáteční cesta do Nuwara Eliya
Oprava píchlého kola
Jsou zhruba 4 hodiny a čeká nás cesta zpět. Mezi 8. a 9. bychom mohli být v hotelu. Z esemesek od známých se dozvídáme, že včera při sebevražedném útoku na severu zahynulo 28 lidí (iDNES: Atentátnice zabila na Srí Lance nejméně 28 lidí). Asi po hodině jízdy jsme píchli. Zvednutí auta na písku není nejlepší nápad, přesto místní kluci kolo nakonec vyměnili. Po svačině pokračujeme. Za tmy dorážíme do Embilipitiya, kde nám mají opravit gumu. Ne, že by to mělo cenu, protože jsou všechny úplně sjeté. Po půlhodině jsme se dočkali dočasné opravy, která vizuálně vypadá tak, že do díry v gumě strčili vajgl. Jedem dál. Řidič si chce u tchýně umýt špinavé ruce od měnění kola – pneuservis přece není od toho, aby kola měnil (jen to „spravili“). Je evidentně unavený, nechceme mu bránit v žádném odpočinku.
Světla off
Asi 10 km před hotelem odcházejí světla. Štrachání pod palubní deskou nás nadobro ponořuje do tmy v zatáčce neosvětlené silnice. Vytahuju čelovku a popojíždíme aspoň za zatáčku. Nemá cenu ptát se, jestli má aspoň kleště a lituju, že nemám lepší švýcarák. Zkoušíme jízdu s tím, že držím jiskřící kontakty, ale na těhlech silnicích je to zcela nemožné. Jedeme dál za pomoci čelovky, kterou drží řidič vně auta a svítí dopředu. Když se blíží protijedoucí auto, zpomalujeme a uklízíme se co nejvíc vlevo.
Zastavujeme u auta, jež stojí na silnici a jeho osádka pod rouškou noci vylepuje letáky. Řidič s někým mluví a ze tmy se vynořuje muž v bílém hábitu a černými dlouhými vousy. Na chvilku se oddávám představivosti kombinace mužovy vizáže, Forsythova románu a špatných amerických filmů. Ani radikální terorista nepomohl. Pokračujeme dál s čelovkou a já usilovně přemýšlím, co by udělal MacGyver. Před městem nás zastavuje nás člen policejní hlídky v kukle a se samopalem. Řidič mu vysvětluje situaci, vidí dva bělochy a směje se. Nezajímáme ho. Řidič si stěžuje na zmrzlou ruku, ale Mirka si vzpomněla, že mám ve fotobatohu dobrowebáckou oranžovou rukavici – ruka je zachráněna.
Zpátky v hotelu
Povedlo se, po půlnoci jsme dorazili do hotelu. Pokouším se provizorně kontakt opravit, ale místo je špatně dostupné. Doplácím výlet a za chvíli řidič odjíždí domů. My si dáváme rychlou sprchu, protože takhle se jít spát zkrátka nedá a v jednu hodinu uléháme. Za 6 hodin vstáváme a vyrážíme do Negombo.
Další den: Směr Negombo.
Fotogalerie
Popisek fotografie se zobrazí po najetí myší.
